Člověk a růže
Člověk a růže
Člověk a růže jsou nepřátelé
od dob, kdy se poznali,
a jejich váleční velitelé
se v hrozných bojích utkali.
Pověz mi, člověče bezvýznamný,
proč, když tolik válčíte,
přesto ten květ nebezpečný
Vy lidé rádi ničíte.
Proč začínáte boje nové
a říct si nikdy nedáte,
proč nevraždíte lidi svoje,
na cizí furt saháte.
Proč z květu jeho krásu
jedině si vezmete,
a pak na okrasu
jeho vůně zbavíte.
Potom hůř než s odpadem
s ním klidně zacházíte,
nepropadáte se studem,
jen další nabízíte.
Ještě růže, byla by?
My nejsme troškaři.
Kolik ještě zloby
si vezmem k oltáři...
Dala Vám víru, život a pláč,
to přesto nestačí,
co Vy lidi jste jen zač,
proč Vás to neléčí.
Co ještě byste rádi,
za její vlídná slova,
byli jste kamarádi,
teď začínáte znova.
Růžiny slzy krvavé
tys lehce ignoroval,
a srdce těžce děravé
jsi z těla květu vyrval.
Tak tohle je ta láska,
kterou dává člověk?
Proč jiný tomu tleská,
horší je už jen pravěk.
Něco jsi mi dala,
sice hezký, vážně dík,
jenže jsi skončila...
Z přítele je nebožtík.
Tvoje láska k růži,
která lásku chtěla,
hodně mě zaráží,
to jsem nevěděla.
Že lidi získaj lásku
jedině ničením,
že život na půl vlásku
je dnes už něčím všedním.
Že růže zhyne pro lidi,
které tak milovala,
že lidi nejvýš závidí
to, jak se jmenovala.
Že pro jméno a její krásu,
vraždili by stále,
tak s tímhle ať jdou klidně k ďasu,
začíná finále.
Už mám dost těch jejich řečí,
že lásku dát neumí,
srdce kvůli tomu brečí,
bolest se netlumí.
Že člověk neumí nic dát,
jen bere vše vesele,
a že já se mám rozdat,
přijme klidně vřele.
To není správné, není fér,
tím rány se násobí,
tak proč se tenhle hloupý směr
dostal i do soukromí.
Přítel nezná lásku, nezná cit,
jen vymlouvat se svede,
proč tedy stále jej chci ctít,
proč mě to neodvede.
Proč chci mu říct, Ty pitomče,
teď orosí se kůže,
to kvůli Tobě, člověče,
se cítím, jak ta růže...
(L. G. Macháčková * 24.10.2008)